Třetí díl je naším prvním experimentem s esejí v podcastu a říkáme tomu “Přemýšlení”. První text je od Sáry Arnstein a je o všudypřítomné připojenosti.
Třetí díl podcastu "Život on Air" tentokrát v podobě eseje. Sára Arnstein pro vás načetla svůj autorský text - O připojenosti, o facebooku, o tom co se jí děje, když je teď v době krize online víc než kdykoliv jindy. Tomuto tématu jsme se začali věnovat už v našem představení Words of Apology. Objevili jsme několik zajímavých osobností a zdrojů, které o této problematice uvažují a především jí rozumí.
Celý text na Ufftenzivot Blogu - www.ufftenzivot.cz/cosevam
Sdílejte a odebírejte náš podcast! zde - bit.ly/zivotapple _ bit.ly/zivotgoogle _ bit.ly/zivotspotify _ bit.ly/zivotstitcher _ bit.ly/zivotdeezer _ bit.ly/zivotcastbox _ bit.ly/zivottunein
Podcast "Život on AIR" produkuje divadelní soubor Ufftenživot - www.ufftenzivot.cz / facebook.com/ufftenzivot / instagram.com/ufftenzivot
Celý text také na Ufftenzivot Blogu - www.ufftenzivot.cz/cosevam
Už dlouho si lámu hlavu a přemýšlím nad něčím, co se zdá být zdánlivě neřešitelné, ale o to víc mě láká nad tím přemýšlet a řešit to. Navíc, teď mě k tomu podnětně vyzývá stav nouze a všeobecné domácí “vězení”.
Ano, facebook odvádí od sebe k sobě, je to neskutečně chytlavá ping – pongová záležitost.
Facebook. Jak se od něj odpoutat a neklikat bezděčně na modrou ikonu s podvědomím, že mi to přinese něco nového a já se tak nebudu muset chvíli věnovat své vnitřní “nudě”. Vnitřní nuda, která má ale potenciál mě dostat mnohem dál než ke sdílení každodenních nálad, skutečností a informací, které zahltí můj mozek tak, že se zapomenu věnovat vlastnímu stavu mysli. Ano, facebook odvádí od sebe k sobě, je to neskutečně chytlavá ping – pongová záležitost. Nechci se zabývat vlastními myšlenkami, podívám se na facebook. Mám nápad, myšlenku, zkušenost, příběh, vtip – napíšu to na facebook, protože prahnu po sdílení. To je absolutně přirozené. A pak koukám, jestli na to někdo reagoval a během toho koukání čtu věci, které mi ten nástroj generuje, a to mě nutí se toho sdílení účastnit. Takže jsem schopná nad tím strávit mnohem víc času, než bych si původně vůbec dokázala představit.
Nebránit se krásným každodenním dávkám “nudy”, to je podle mě lék.
A teď během toho psaní se dávám pauzičku a moje vnitřní tendence je – kliknout na něco a rozptýlit se. Chce to disciplínu, ale když to člověk vydrží, stojí to za to. Jako při psaní diplomky třeba. Nebo jako když přestáváte kouřit – ten absťák je po delším čase mnohem víc vzrušující než to, že si vezmu cigaretu a potáhnu si z ní, tím se pro mě celé kouzlo zlomí, poruším tu posvátnost. Nebránit se krásným každodenním dávkám “nudy”, to je podle mě lék. Narážím zde na nudu mysli, ne na nudu, kdy nemáme co dělat. Nuda mysli jsou pro mě takovéty mikromomenty, kdy nemám čím bych mysl na chvíli nasytila, a sahám tak proto po nejrychlejší a nejsnazší potravě. A ta mě pak zpětně požírá. Nebránit se prázdnu. Nebát se sám sebe. Nebát se a věřit si.
V určitých svých aspektech teď plní svůj doposavad skrytý potenciál – je spojkou v nelehkých časech.
Nebýt na facebooku je dnes jako zmizet v zapomnění, být bezprizorní. V současném stavu, kdy se člověk nemá stýkat s přáteli, ani rodinou a nechodí třeba ani do práce je facebook svým způsobem úkryt a útočiště – takto můžeme sdílet s okolním světem naše pocity, tam se můžeme k situaci vyjádřit, tam můžeme “existovat”, můžeme tak zůstat členy společnosti, účastnit se veřejné debaty – a k tomu je nesporně facebook skvělý! Více než skvělý. V určitých svých aspektech teď plní svůj doposavad skrytý potenciál – je spojkou v nelehkých časech. Ale jak všichni dobře víme, všeho moc škodí a člověk je stejně sám a sám se musí učit čelit neznámému. Je tu totiž pomyslná hranice kdy je nám sluhou a kdy pánem, ale kde se to ve skutečnosti láme?
Vědomí toho, že se “vedle mě” doslova něco děje a já o tom nevím, je zneklidňující.
Rady typu: “Tak se tam nekoukej.” Jasně. Celý problém je ale mnohem komplexnější než se zdá. Spočívá to v malé nuanci toho, že facebook je nám k dispozici 24 hodin denně. To je extrémně velký nápor na mysl člověka. Říkám to z vlastní pozice, mluvím z vlastní zkušenosti. Vědomí toho, že se “vedle mě” doslova něco děje a já o tom nevím, je zneklidňující. A nebo je to jen automatismus, to klikání na ikonu? Možná obojí, ale myslím, že když něco existuje a funguje, a člověk je toho součástí (je přihlášeným uživatelem) nedá mu to a chce být “v obraze”. I když samozřejmě znám lidi, kteří facebook mají a skoro ho nepoužívají – šťastní to lidé!
Nemít aplikaci. Zkusila jsem to. První věc co jsem udělala – smazala jsem si facebookovou aplikaci z iphonu. Nemám tam teď tu ikonku, která mě při každé chvíli prázdna nutí na ni kliknout. A podstatně méně tam teď chodím a sleduji dění. Takže ano – v něčem je to i automatismus. Jedna teorie podle mě je – nemít “tu věc” u sebe, nemít ten přístup k věci blízko sebe a vybírat si, kdy se tam půjdu podívat, nedovolit, aby si “ta věc” vybírala, kdy já se na ní podívám. A další teorie je – občas abstinovat, vystavit se pocitu toho, že to není mojí neoddělitelnou součástí, záměrně tam nechodit a pozorovat co se bude dít.
Člověk prostě musí bojovat za svobodu. Těla, ducha a mysli, za jakýchkoli podmínek, za jakéhokoli počasí.
Facebook je bezpochyby briskní a velmi inteligentní a efektivní nástroj ke sdílení cenných informací, pocitů, zážitků, hodnot, a v neposlední řadě – tvorby. Je to platforma, která umožňuje jednat, nějakým způsobem přispívat k diskusi, uskutečňovat spoustu věcí. Ale stejně tak efektivně a inteligentně, jako nám toto médium slouží, dokáže manipulovat člověka, když se k té aplikaci člověk nepostaví jako k soupeři. Je to doslova boj, zní to pateticky a přehnaně, já vím, sama se tomu směju. Člověk prostě musí bojovat za svobodu. Těla, ducha a mysli, za jakýchkoli podmínek, za jakéhokoli počasí. Nemyslím toho agresivního bojovníka, ale toho vnitřního, klidného, pokojného. Toho, který nejdříve nechá rozležet a až pak mluví. Jako vlny na moři, jsou nebezpečný živel, rozrážejí dennodenně hladinu moře, jsou neúprosné, ale neustále se podle neviditelného zákona mění, někdy jsou jen nepatrné, nelpí jedna na druhé, a mají v sobě neskutečný klid a jistotu, která člověka donutí zmlknout a naslouchat. Být takovou vlnou, takovým mořem sami pro sebe, to není lehké, ale člověku to dá sílu svobodně přemýšlet a hlavně být ve svém myšlení kreativní.
…a jsme zase u toho, píšu článek o facebooku proto, abych ho sdílela na facebooku a dostala zpětnou vazbu.
Kreativní přemýšlení pro mě je to, že dokážu ujít delší cestu se svým přemýšlením bez neustálých vnějších vlivů, že dokážu přemýšlet nad světem, sebou, a ostatními bez kontextu neustálé potravy informací, která nás denodenně obklopuje, že se prostě dokážu odpojit a i přes počáteční stav neklidu a roztěkanosti se nakonec spokojím s přítomnou existencí a začnu ji objevovat vlastními silami. Celé je to složitá problematika a toto téma si zaslouží komplexní nazírání problému, moje slova tedy mohou znít pro někoho banálně, je hodně jednoduché o tom mluvit a možná hodně těžké to uvést do osobní praxe. Nebo je to celé jen jednoduché, a návod na řešení je – nedělat to, nesledovat to, odhlásit se a zrušit si účet, aby o tom člověk nemusel mluvit. Ať si každý dělá co chce, že? Ale přijde mi škoda svoje pocity nesdílet – a jsme zase u toho, píšu článek o facebooku proto, abych ho sdílela na facebooku a dostala zpětnou vazbu. Je to úsměvné, ale je to potřeba.
A proto jsem se rozhodla, že se nepodívám pro začátek na facebook týden a uvidím co se bude dít. Možná je týden málo, kdoví. Možná to bude chtít měsíc. Tady se nabízí namítnout – a co messenger, instagram, zprávy, prostě celý koncept počítače, dotykového displeje, internetu? Jasně, mohla bych to všechno zavřít do šuplíku a jít na vipassanu, ale to teď není téma, až příště. V současnosti jsou důležité nuance, dialog, ne všechno nebo nic. Pro začátek mi bude stačit toto. Příště možná přitvrdím. Hezky postupně.
Ano, používám ho sporadicky, ale mám pocit že s ním žiju.
Jsem zvědavá, co to se mnou udělá, jestli to přejdu a nastavím si měsíc bez fb, a budu přidávat, a nebo mi to bude jedno a budu ten nástroj používat dál stejně sporadicky – 24/7 jako dnes. Ano, používám ho sporadicky, ale mám pocit že s ním žiju. Co je to za nesmysl? Osobně si myslím, že nejsem závislák, ale už to, že o tom takto píšu ve mně vyvolává pocit toho, že o tom hodně přemýšlím a tudíž je to pro mě důležité a všudypřítomné téma.
A vlastně ani to ne, protože když dotyčného potkám na ulici, a chystám se ho pozdravit, přejde kolem mě aniž by si mě všimnul.
Kolikrát mě za den napadne – to by bylo fajn dát na fb, to je zajímavý, to postnu na fb – ale přitom to neudělám – chápete to? Fyzicky to neudělám. Neudělám to, ale v mojí mysli se to neustále vynořuje – crazy shit! Kolikrát za den se ocitnu, že čtu něčí koment nebo status, aniž bych si byla vědoma, že to doopravdy dělám a s tím člověkem mám společné jen to, že se “známe”. A vlastně ani to ne, protože když dotyčného potkám na ulici, a chystám se ho pozdravit, přejde kolem mě aniž by si mě všimnul. Takže mě vlastně nezná? Proč si mě tedy přidal na fb? A tímto většinou odložím svoji úvahu i pozdrav, dám ruku dolů a pokračuju ve svojí cestě po ulici. (Myslím, že takových zkušeností má jistě mnoho z vás, co čte tenhle článek. Pokud si ho vůbec někdo čte.) Ano, facebook je náhodné, nevinné protnutí cest. A je jen na nás, jak s tím naložíme. Je to zvláštní blízkost na distanc, a distanc na blízko, zvláštně vlezlá a nebezpečná, takový z toho mám pocit.
Mluvím ze své pozice umělce, ale jakákoli tvorba potřebuje pro splnění své funkce publikum, uživatele, diváka, čtenáře, posluchače, atd.
Jasně – už jsem si facebook chtěla smazat, ale vedle těch pozitivních vlastností, které už jsem jmenovala, je fb také výborná propagační nástěnka a nezbytné šíření dobrého slova o vlastní tvorbě. Mluvím ze své pozice umělce, ale jakákoli tvorba potřebuje pro splnění své funkce publikum, uživatele, diváka, čtenáře, posluchače, atd. To je nevyhnutelná pravda, a lepší nástroj než facebook (nebo obecně sociální sítě) široko daleko nenajdu, protože tisknout plakáty a lepit je na baráky je dnes přežitek a anachronismus.
Takže – jdu se odpojit na týden, takže si ani nepřečtu komu se tenhle příspěvek líbil nebo ne, až za týden. Což je účel. Negativní motivace taky motivace. Tak se mějte hezky a taky to zkuste – odpojte se, nuďte se a buďte sami se sebou a svými milými, kteří vám už určitě lezou na nervy, protože máte ponorku a chcete někam zmizet, ale to taky za pár dní přejde a přijde další fáze, věřte mi. No a s dětma se člověk nenudí nikdy, to já vím, proto se rychle snažím dopsat tuhle úvahu, abych to stihla než se vzbudí malý bojovník a zpátky do kolotoče. Přeju hodně sil všem, osamoceným, těm co mají děti, více dětí, školou povinné děti, a osvč rodičům. A především posílám sílu těm, kteří se nemají šanci nudit a moje slova o nudě jim mohou znít jako prachsprosté plkání – Doktorům a zdravotnickému personálu všude po světě, a všem dalším lidem, co riskují zdraví své i svých bližních, aby zajistili další fungování tohoto komplexního šíleného systému v době krize. A také všem ostatním, které jsem sem nevědomky nezařadila, a kteří určitě ani nemají čas nad takovýma přežitkářskýma “blbostma”, jako já, přemýšlet. Posílám vám respekt! Držte se.